Japonské brány torii
Když se řekne tradiční Japonsko, většina lidí si představí typické červené brány torii. Torii je tradiční japonská brána, která označuje vstup do posvátného prostoru šintoistické svatyně. Symbolicky odděluje náš každodenní lidský svět od prostoru zasvěceného kami, tedy bohům nebo duchům spojených s přírodou.
Nejčastěji se torii nachází na začátku cesty ke svatyni. V šintoismu věří, že bohové (kami) obývají stromy, skály, hory i vodu, proto může stát i samostatně v krajině, například ve vodě, v lese nebo na úpatí hor. Překročení této brány má nejen fyzický, ale i symbolický význam. Návštěvník při průchodu pod torii symbolicky opouští běžný svět a vstupuje do posvátného prostoru klidu.
Tradičně se nedoporučuje procházet středem brány, jelikož středem mohou kráčet pouze bohové. Návštěvníci se proto drží spíše po stranách, jako projev respektu. Před průchodem bránou se návštěvník ukloní a poté projde poblíž jednoho ze sloupů (většinou vlevo, pokud není psáno jinak). Obecně to samé platí i pro cestu vedoucí ke svatyni, kdy se celou cestu držíte po její levé straně. Pokud se v areálu nachází vnější i vnitřní torii, je zvykem se krátce uklonit i při průchodu tou vnitřní. Při odchodu se návštěvníci po projití bránou ještě jednou otočí směrem ke svatyni a pokloní se.
V japonské mytologii bývá torii někdy spojována s příběhem bohyně slunce Amaterasu. Podle legendy se Amaterasu ukryla v jeskyni a svět upadl do temnoty. Ostatní bohové ji chtěli vylákat ven, a tak před jeskyní udělali dřevěnou konstrukci připomínající ptačí bidýlko, na které byli posazeni kohouti, jejichž hlas měl přivolat úsvit. Poté uspořádali rituál, při kterém bohyně Ame-no-Uzume začala tančit, což Amaterasu přimělo vykouknout z jeskyně ven a světlo se vrátilo. Právě odtud může pocházet i jedno z vysvětlení názvu torii (鳥居), doslova „ptačí bidýlko“. Ptáci byli v šintoismu vnímáni jako poslové mezi světem lidí a božstev, a brána tak symbolicky označuje místo přechodu mezi těmito světy.
Přestože se může zdát, že jsou všechny brány stejné, existuje několik desítek různých stylů, které odborníci dělí do dvou hlavních skupin. Shinmei, jejichž styl je jednodušší, s rovnými liniemi a bez výrazného zdobení. Naopak styl Myōjin je charakteristický mírně prohnutými horními trámy (připomínající tvar samurajského meče) a často mají i druhý podpůrný trám. Do této kategorie patří i slavné torii ve Fushimi Inari nebo ve svatyni Meiji v Tokiu.
Torii mohou být vyrobeny ze dřeva, kamene nebo kovu a jejich podoba se liší podle regionu i konkrétní svatyně, základní princip však zůstává stejný. Torii jsou často také natřeny zářivě oranžovo-červenou barvou, známou jako shurio (rumělka). Tato barva se vyráběla z rumělky (sulfid rtuťnatý), která působila jako přírodní konzervant proti hmyzu a hnilobě. Symbolicky však tato barva představuje oheň a slunce; síly, které pohlcují temnotu a zlé duchy. Věří se, že červená barva dokáže zastavit neštěstí dříve, než pronikne do posvátného místa.
